Obrázek: Pohled shora — Tarnished vs. Black Blade Kindred

Tato scéna je vykreslena v uzemněném, malířském stylu temné fantasy a zarámována z odtažité, vyvýšené perspektivy, která dává silnější pocit rozsahu, geografie a hrozící hrozby. Okamžik je napjatý a tichý, ne proto, že by se nic nedělo, ale proto, že se všechno chystá – oba bojovníci jsou rozmístěni na širokém, deštěm nasáklém poli jako dva těžiště, které se každou chvíli srazí.

Zatemnělí se objevují v levém dolním kvadrantu, při pohledu částečně zezadu a zespodu, jejich silueta je malá proti rozlehlé krajině. Zbroj evokuje estetiku Černého nože – matně zčernalá kůže, vrstvená, opotřebovaná, okraje roztřepené od cestování a bitvy. Déšť stéká po plášti a náramenících, vsakuje se do látky a tlumí jejich váhu. Zatemnělí stojí s pokrčenými koleny, s pevným krokem, meč tasený nízko v pravé ruce, zatímco v levé se slabě třpytí dýka. Jejich postoj je dravý a opatrný – jen krok od úderu vpřed nebo úderu vzad, pokud nepřítel udeří první. Divák nevidí Zatemnělé jako pózující postavu, ale jako aktivního účastníka probíhajícího boje.

Naproti němu, v horní polovině plátna, dominuje Rodný s Černou čepelí. Z tohoto úhlu pohledu je jeho velikost impozantnější než kdy dříve. Křídla se roztahují jako obrovské desky zničeného kamene, blány jsou roztrhané a shnilé počasím. Tělo je většinou kostra, ale – co je zásadní – trup zůstává obrněný z rzi, rozkládajícího se plechu. Kov vypadá staletí starý: odlupující se, důlkový, rozštěpený časem, ale stále slouží jako klec kolem hrudního koše Rodného. Paže a nohy, zcela odhalené, jsou z černých kostí, nikoli bledé – lesknou se jako obsidián nebo žárem vypálené železo. Jsou neuvěřitelně dlouhé, což tvorovi dodává nepřirozenou výšku a znepokojivou eleganci.

Nyní drží jen jednu zbraň, která napravuje dřívější nerovnováhu: kolosální rovný dvouruční meč. Čepel je tmavá, těžká, zjizvená bitvami, přesto děsivě čistá silueta. Rodný ho svírá oběma rukama, čepel je natočena diagonálně k Zakalenému, připraven buď na sekající švih, nebo na rozsáhlé prolomení záštity. Jeho lebka – rohatá a starobylá – hledí dolů s hořícími rudými očními důlky, jako uhlíky zavěšené v prázdnotě.

Krajina se díky odtaženému rámu rozprostírá daleko za bojující. Z země vyčnívají rozbité kamenné sloupy jako náhrobky označující zapomenuté civilizace. Terén je nerovný, blátivý, místy travnatý a topí se v dešti. Každý povrch je tlumený počasím a dálkou: olivově šedá tráva, studený kámen, mrtvé stromy zbavené kůry a listí. Déšť se diagonálně vine po obrazu a změkčuje horizont do bledé, nejisté šmouhy. Všechno působí opuštěně, starobyle a těžce ztrátou.

Navzdory nehybnosti okamžiku obraz vibruje implicitním pohybem – dvě postavy, jedna obrovská, druhá vzdorovitá, se nacházejí na bojišti. Zvýšená vzdálenost kamery dává divákovi pocit spíše svědectví než účasti: jako by se díval dolů do psaní osudu. Ani válečník, ani netvor nečinně stojí; oba jsou v klidu. Jediný krok, posunutí váhy, škubnutí křídel nebo čepele – a bojiště propukne v násilí.

Obrázek souvisí s: Elden Ring: Black Blade Kindred (Forbidden Lands) Boss Fight